Pavel Dresler

Jak jsem již přinesl v dřívějším článku, společně s Egonem Smékalem a tradiční Hondou Civic Type-R jsme se zúčastnili posledního podniku Mistrovství Evropy rallye Antibes ve Francii.

Do Francie jsme se přesouvali po ose tréninkovým Focusem. Trasu dlouhou přes 1400 km jsme díky dálnicím zmákli i s nutnými přestávkami za výborných 13 hodin. Na hotel jsme dorazili kolem osmé hodiny večerní a společně s Tomášem Pletkou a Petrem Novákem, kteří zde také startovali, hned vyrazili prozkoumat restaurace na pobřeží :-). Nakonec jsme skončili hned v první a tu navštěvovali v průběhu celého pobytu. V podstatě o ní rozhodlo čepované pivo, kterého tam snad nikdy nikdo tolik nevypil :-D (jednu dobu jim dokonce došli sklenice). Jmenovalo se myslím Saint Omer.

Bydleli jsme ve městě St. Laurent Du Var, které bylo nedaleko servisní zóny v Nice. Seznamovací jízdy začínali v pondělí a trvaly do středy. I když byly každý den k natrénování pouze 3 rychlostní zkoušky, ukázalo se, že to bylo tak akorát. Soutěž z části využívala legendární rally Monte Carlo. Díky tomu jsem přibližně věděl, do čeho jdu. Skutečnost mě ovšem naprosto ohromila. Krásná příroda, údolí obklopená velkými horami, brutální změny nadmořské výšky a hlavně pořádně klikaté a úzké silnice. Tato kombinace nejspíš způsobila mojí nevolnost při psaní rychlostních zkoušek, naštěstí odhadnutou rychle. Stačilo na chvíli zastavit vydýchat se a mohlo se pokračovat. Hold tělo na to nebylo zvyklé. Jak se později zjistilo, tento problém jsem neměl sám a je to naprosto normální jev :-). Každopádně mě tento problém již dále netrápil. Již při seznamovacích jízdách jsme si neustále říkali, jaký je to „brutál“. Neustále po uzoučkých cestičkách, ze zatáčky do zatáčky a to vše nad pěkně velkým srázem, před kterým nás mnohdy bránila jen kamenná zídka, dřevěná svodidla a někdy vůbec nic. Obtížnost rychlostních zkoušek byla velká a musím říct, že jsem nikdy nic těžšího nejel. Například na rychlostní zkoušce Col de Bleine, která měřila necelých 26km jsem napočítal přes 360 zatáček!!! :-).

Tato zkouška se mi líbila asi ze všech nejvíce. Dalším velkým zážitkem byla rychlostní zkouška Col de Turini, kterou zná každý správný fanda rally. Při seznamovacích jízdách samozřejmě proběhlo nezbytné focení přímo na Col de Turini.

O žádné rychlostní zkoušce se nedalo říct, že by byla lehká. Všechny byly brutální. Shodli jsme se, že tolik zatáček, co je na rally Antibes, snad není za celou sezonu v Českém mistrovství :-D. Soutěž byla rozdělená do tří etap o celkové délce 1059 km, z toho necelých 310 km bylo ostrých RZ! Což je pro závodní auto a posádku pořádná porce.

Soutěž začala ve čtvrtek administrativní přejímkou. Ta byla velice veselá, byl tam jen jeden člověk hovořící anglicky, jinak na mě všichni mluvili francouzsky, tak jsem na ně začal mluvit česky :-D. Každopádně jsem to nějak zvládl. Na technické přejímce obdobný problém. Navíc nás do časové kontroly nechtěli pustit dříve, než budeme mít správně nalepené nálepky. Zase nikdo nemluvil anglicky, tam jsem si i malinko zanadával. Jelikož nálepky nebyly zrovna nejmenší a navíc dohlíželi na přesnou pozici nalepení a pokud se jim to nelíbilo, tak se to muselo přelepit. Samotná technická přejímka byla velice důkladná a dlouhá. No každopádně jsme to zvládli a byli tedy připravení na závod. Mechanici v pátek dopoledne odvezli auto do uzavřeného parkoviště, odkud jsme pak startovali do první etapy.

Vyzvedli jsme si teda odpoledne auto v UP přejeli přes rampu a jeli do servisu. Zajímavosti bylo, že přejezdy vedly po dálnicích s placeným mýtným. Musel jsem tedy mít při sobě vždy připravené drobné eura. Už při přejezdu na první rychlostní zkoušku jsem uvažoval, jaké to asi bude. Zda budeme stíhat místním jezdcům, zda auto vydrží takový zápřah, zda nezklamu já při tolika zatáčkách. Ale po startu do RZ to ze mě vše spadlo a soustředil jsem se jen na čtení. Bohužel již během první rychlostní zkoušky se začal objevovat technický problém, který nás provázel po celou soutěž. Bohužel v levých těžkých zatáčkách vypadával druhý rychlostní stupeň. Bylo potřeba ho vždy přidržovat. Znamenalo to časovou ztrátu a jednu menší krizi, kdy jsme „tapýra“ opřeli o zídku. Zjistili jsme, že na těchto tratích jsou zkušenosti opravdu potřeba. Místní jezdci na Cliech byli opravdu rychlí. Toto auto se ukázalo na zdejší zatáčkovité tratě mnohem lepší. Type-R byl oproti Cliu tak trochu autobus. Všecko se muselo vykroužit, navíc jsme proti nim měli i větší váhový handicap. Ale tak závodili jsme s tím, co jsme měli:-). Těšil nás taky fakt, že místní jezdec na stejném autě jako my se zkušenostmi z IRC a MS byl za námi po první etapě o 40 vteřin. Závod byl ovšem dlouhý a bylo třeba šetřit jak gumy, tak brzdy, které dostávaly pořádně zabrat. Ve velkém servisu se daly nové kotouče.

Druhá etapa se přesunula kousek na jiné místo - blíže Monte Carlu. Rychlostní zkoušky byly hezké a opravdu specifické. Každopádně, jak vypadaly zadní gumy po jedné rundě, to jsem ještě neviděl. V této etapě bylo také největší převýšení soutěže, kdy se startovalo v 500 m. n m. a největší nadmořská výška na hřebenu byla 1678 m. n m. Na druhý průjezd jsme vyměnili brzdové obložení a byli odhodláni zatáhnout a dostat se na 4. místo ve třídě za Poissona, který nás během prvních průjezdů předjel. Začali jsme hned druhým časem ve třídě. S naším handicapem v podobě ne správně fungující převodovky to bylo pěkné. Stíhací jízda se nám dařila. Na 22km vložce jsme se oproti prvnímu průjezdu zlepšili o 30 vteřin! Skutečně jsme závodili. Poisson měl v následující RZ technické problémy a odstoupil. My tak po druhé etapě opanovali 4. místo ve třídě N3 a 18. místo absolutně. Před námi byl Ital Amerio o 55 vteřin, což na těchto závodech nic není.

V poslední etapě tedy byla snaha Itala předjet. Hned první vložku jsme ve třídě vyhráli a nadělili mu 9 sekund. Následovalo legendární Col de Turini. Opravdu nádherná zkouška. Začínala na rychlém a širokém asfaltu a po přejetí přes Col de Turini vedla úzkými cestičkami klikatícími se z kopce dolů. Zde bohužel Honda nebyla to pravé ořechové, je těžší a při každém brzdění nějaký čas ztrácí. Přesto jsme v cíli této zkoušky byli o sekundu před Italem. Po Col de Turini následovala nejdelší zkouška dne, na kterou jsme si skutečně věřili, jelikož část se jela po rychlejším asfaltu, kde je Honda dobrá. Bohužel několik kilometru před cílem nás brzdili diváci, jelikož přes cestu stálo Mitsubishi před námi startujícího Belgičana Franca Arlottiho. Diváci nás brzdili již kilometr před tímto místem, nechali jsme tam tedy skutečně hodně času. Vše jsem v časové kontrole nahlásil, ale čas nám upraven nebyl. Přesto jsme Ameriovi dali další 2 vteřiny. Bohužel naše převodovka řadila čím dál hůř, proto jsme se rozhodli uzpůsobit vše dojetí. Navíc Gumy dostaly pořádně zabrat a nové už nebyly. Druhé průjezdy těchto zkoušek jsme tedy projeli již bez větších problémů a dokončili tuto brutálně náročnou soutěž na 4. místě ve třídě N3 a 15 místě absolutně.

Závod to byl skutečně parádní, co se obtížností tratí týče. Organizace ovšem tak dobrá již nebyla. Velice málo lidí mluvilo anglicky, v servisním zázemí chyběly toalety nebo třeba internetové pokrytí, které na závodech ME bývá standardem. Také ředitelství umístěné hodinu cesty od centra soutěže nebylo nic moc. Ovšem to všechno přebily zážitky, které jsme díky těmto závodům zažili. Chtěl bych tímto poděkovat Egonovi za nabídku a možnost se společně s ním Rally Antibes zúčastnit.

Ještě perlička na závěr. Při zpáteční cestě nám u tréningáče odešel alternátor, takže se 13 hodinová cesta protáhla skoro na 24. Zachránili nás naši mechanici jedoucí za námi, kteří nám dobíjeli baterii:-). A v podstatě díky měnění baterií a metodě kladivo tyčka jsme dojeli až do Zlína, jen trošku promrzlí :-).